pravdivý příběh

4. července 2007 v 11:25 | giruska |  Pomoz mě, já pomůžu tobě
opět bráno z klik Má za sebou příšerný rok. Uvažovala o kariéře modelky, ale skončila na psychiatrii. Z 55 kilogramů zhubla na 34! V červnu byla na pokraji smrti. Teprve pak začala Miss sympatie 2004 Pavla Sudová s mentální anorexií opravdu bojovat.
* Kolik jste vážila, když jste se narodila?
Čtyři kila.
* To jste byla velké mimino.
Narodila jsem se malinko přiškrcená pupeční šňůrou, ale jinak jsem fakt byla docela macek.
* Měla jste pak ještě někdy nadprůměrnou váhu?
Kdepak, nikdy. Vždycky jsem patřila ke štíhlým dětem.
* Snědla jste všechno, co vám dali, nebo jste si vybírala?
Byla jsem rozmazlená, polívky a omáčky jsem nemusela. Zato sladké mi chutnalo, dorty jsem měla mnohem radši než normální jídlo.
* Když jste se loni v zimě chystala na jarní finále Miss ČR, chtěla jste zhubnout?
Vůbec ne. S holkama, co taky postoupily, jsme jedly hodně, žádná z nás nedržela dietu.
* Opravdu? Vždyť v minulosti některé z pozdějších vítězek říkaly, že před finále potřebovaly do plavek ještě kilo nebo dvě zhubnout.
Přípravy na závěrečný večer probíhaly v takovém tempu, že jsme neměly z nadváhy žádný strach. Do finále jsem šla při svých 178 centimetrech výšky s pětapadesáti kily.
* Z hlasování diváků jste vyšla jako nejkrásnější. Kdy vám začala vaše váha připadat vysoká?
To se mě ptá každý, ale já to nevím. Nedokážu říct, kdy to přesně začalo.
* Vy si nepamatujete, kdy jste začala držet dietu?
Já nedržela dietu. Nebylo to tak, že bych se rozhodla, že začnu jíst jenom zeleninové saláty nebo suchou rýži. Nic takového. Prostě jsem najednou nemusela jíst.
* Nemusela jíst?
Měla jsem spoustu jiných zájmů než jídlo, na to mi ani nezbýval čas. Pořád jsem někde lítala s kamarádkami, chodily jsme se bavit a u toho mi stačilo jíst jenom oříšky.
* Kolik jste jich snědla?
Za den tak jedno malé balení. Pak už jsem nepotřebovala ani ty oříšky.
* Co jste pila? Vodu?
Hlavně kafe.
* Počkejte, já tomu nerozumím. Normálně jste jedla a nejednou nic? Měla jste jenom pětapadesát kilo a chtěla jste být ještě hubenější?
Asi jsem chtěla zkusit, jak to bude vypadat.
* Někdo vás do toho tlačil?
Ne. Říkám vám, že jsem to chtěla zkusit.
* Ale proboha proč, když si vás diváci vybrali za nejhezčí dívku z celé republiky?
Jenomže mně hubnutí nikdo nevymluvil.
* Nepožadovali to po vás v modelingové agentuře?
Ne, tam byli s mou váhou spokojení. Stejně bych si nenechala nic diktovat. Jsem tvrdohlavá, na jiné nedám. Kdyby mi v agentuře řekli, že jsem tlustá a že musím shodit, tak bych je neposlechla.
Výprask by nepomohl
* Jak rychle jste ztrácela na váze?
Loni v létě jsem měla pětapadesát kilo, a když jsem v říjnu poprvé nastupovala do nemocnice, vážila jsem nějakých pětačtyřicet. Takže za tři měsíce jsem zhubla deset kilo.
* A to vám nikdo neřekl, abyste nebláznila?
Ale jo, jenže mě to nezajímalo.
* Kdo si vašeho radikálního hubnutí všiml jako první?
Můj tehdejší přítel. Bydleli jsme spolu, a viděl, že nejím. Rozmlouval mi to, ale nebylo to nic platné. Nakonec jsme se rozešli.
* A co rodiče? Řeknu vám, že já být vaším tátou...
... tak co?! No co byste udělal? On si každý myslí, že mě táta seřeže a já začnu jíst. Nebo že mi násilím otevře pusu a narve mi to jídlo dovnitř. Ale tak to vůbec není. Vy si neumíte představit, co člověk s mentální anorexií prožívá.
* Co jste prožívala? Shodila jste deset kilo a stále vám to bylo málo? Pořád jste se sama sobě líbila?
Jo, líbila. To jsem nevypadala jako dneska. Teď je vidět, jak se to na mně podepsalo. Mám strašnou pleť, vrásky, málo vlasů... Tehdy mi to slušelo. Víte, mně se líbí hubený holky, líbí se mi, když jim z kalhot čouhají kyčelní kosti.
* Která žena je pro vás hezčí - vyzáblá Twiggy, nebo vnadná Marilyn Monroe?
Pro mě? Jasně že Twiggy! Ale na to musíte koukat trochu jinak. Když má holka pěkná prsa, tak dobře, to si potom může dovolit být kulatější. Ale já, která prsa nemá, nemůžu mít ani zadek, ani stehna. Jen si to představte - nahoře nic a dole plnoštíhlá? To nejde, to je nesouměrnost.
* Měla jste pocit nesouměrnosti?
Měla. Moje míry na Miss byly 86 - 60 - 90. Někdo má souměrnou postavu od narození, jiný pro to musí něco udělat.
* Vy jste toho udělala tolik, že vás to po čtvrt roce přivedlo do nemocnice. Tam jste si už uvědomila, že to přeháníte?
Ještě ne. Chodila jsem na brigádu do solárka a jednou jsem při práci omdlela. Proto jsem pak šla do nemocnice. Tam řekli, že to je psychický problém, a dali mě na psychiatrii. Od té doby se plácám v nemocnici. Poprvé od října skoro až do Vánoc. Pak se to střídalo - chvíli doma, chvíli v nemocnici.
* Jak vás začali léčit?
Řekli mi, že mám problémy kvůli tomu, že nejím. To jsem jim nevěřila, ale když jsem měla něco sníst, tak to nešlo
* Neměla jste chuť?
Měla jsem z jídla strach. Bála jsem se, že začnu tloustnout. Cítila jsem, že když spolknu pár soust, bude mi špatně.
* A bylo?
Jestliže si ve svý makovici řeknete, že když vypijete vodu, bude vám zle, tak vám pak zle opravdu bude. Takže když jsem něco snědla, bylo mi fakt špatně. Protože jsem jídlo odmítala, dávali mi umělou výživu.
* Jak se to dělá?
Nosem mi prostrčili hadičku až do žaludku. Pak ji máte v sobě pořád, celé dny. Výživa teče buď z pytlíku, který s sebou všude nosíte, nebo vám ji dávají stříkačkou. Jednou za tři hodiny vám to stříknou a hotovo.
* To je dost nepříjemné stravování.
To si pište, dodneška mám od toho jizvu na nose. Takhle mi dávali výživu třeba dva týdny v kuse, dokud jsem trochu nepřibrala. Pak mi tu hadičku vyndali, já zase zhubla... a tak to šlo dokola.
Mozek nefunguje
* Rozebíral s vámi vaše potíže nějaký psychiatr nebo psycholog?
Jé, já už jich měla!
* Co vám říkali?
Ptali se na totéž co vy. Jak to začalo, jak se cítím, proč chci vypadat tak a ne jinak... A varovali mě, že je to nebezpečné, že to ohrožuje zdraví...
* Pomáhalo vám to?
Tsss! Na všechno jsem kývala, jako že jo, že to chápu. Ale nepochopila jsem nic. Byla jsem uzavřená, mlčela jsem, hlavně aby pohovor rychle skončil a abych už mohla jít na pokoj dělat si svoje dřepy a kliky.
* Cože?! Vy jste i v nemocnici cvičila a snažila se ještě víc zhubnout?
No jistě.
* Takže lékaři do vás hadičkou dostali trochu energie a vy jste ji ihned schválně vypotila?
Jo. Já tam denně udělala svých osmnáct set dřepů.
* To není možné. To by nezvládl ani trénovaný sportovec.
Já to zvládla! Dělala jsem je pořád.
* I s hadičkou v žaludku?
Klidně. A k tomu ještě kliky a cviky na břicho. Navíc jsem chodila po chodbě sem a tam, když to šlo, tak jsem i běhala. S walkmanem jsem taky hodně tancovala.
* To se vás doktoři a sestřičky nesnažili nějak spoutat?
Potom už jo. Řekli, že jestli se budu pořád hýbat, zařídí to tak, že zůstanu jenom ležet. Jenže časem je to se mnou omrzelo, neměli na starosti jenom mě. Byla jsem tam skoro tři čtvrtě roku, jen když jsem přibrala na takových čtyřicet tři kilo, pustili mě domů s tím, že i tam budu nabírat. Ale já vždycky hubla, takže jsem byla zase brzy zpátky na psychiatrii.
* Kolik vás leželo na pokoji?
Čtyři, ale anorektička jsem byla jediná, ostatní měli jiné potíže.
* Nerušilo je, když jste jim u postele dělala tisíce dřepů?
Víte, těm to je úplně jedno. Někteří z pacientů byli fakt chudáci... Když jste na psychiatrii, je to hodně drsný pohled...
* Kdy to s vámi vypadalo nejhůř?
Před dvěma měsíci. V půlce června jsem po pauze opět nastoupila do nemocnice. To jsem měla jenom třicet čtyři kila.
* Promiňte, ale to už na vás musel být otřesný pohled. Vám se to stále ještě líbilo?
Ani nevím, já už se do zrcadla moc nekoukala. To už je člověku jedno. Mozek vám nefunguje, žijete pouze tím, abyste shodil co nejvíc. Nic jiného vás nezajímá. Pak už jsem ani nemohla chodit, jenom jsem ležela a chtěla hubnout.
* Před rokem jste chtěla zkusit, jak budete vypadat o něco hubenější. Ale před dvěma měsíci jste se už ani nedívala do zrcadla?
Hm... Nechcete se dívat do zrcadla a už se nechcete ani vykoupat, protože máte strach, že se rozpadnete.
* To je hrůza!
Ano, ale vám je to jedno, hlavně že pořád hubnete. Nedokážu to vysvětlit tak, abyste to pochopil. Nikdo to nepochopí! Dokud to sám nezažije...
* Vy už to teď chápete?
No... Zčásti.
* Z nemocnice vás pustili, už máte zpátky svou původní váhu. Cítíte se vyléčená?
Vyléčená prý budu až za pět let.
* Vrátila se vám chuť k jídlu?
Mívám chuť i hlad. A jím velké porce, o hodně větší než v minulosti.
* Vypadá to, že je všechno v nejlepším pořádku.
Je to teprve na dobré cestě. Zatím ale o jídle pořád moc přemýšlím místo toho, abych měla dřívější radost ze života. Psychicky na tom ještě nejsem moc dobře, často se mi zdají špatné sny. Naopak moje ledviny a játra, které dostaly strašně zabrat, se dávají dohromady. Taky srdce, které mi fungovalo jenom na čtyřicet procent, se spravilo, takže nemusím jít na operaci.
* Kdy nastal ve vašem léčení zlom, který vás zachránil?
V nemocnici jsem potkala hodně nemocnou dívku, která dodnes bojuje o život. Viděla jsem, jak je statečná, a řekla jsem si, že jsem srab, když se nesnažím vyléčit. Od té chvíle bojuju taky. Kdybych tuhle holku nepoznala a kdybych neměla svoji mámu, která se mnou všechno prožívala, tak už tady nejsem.
* Hodně dospívajících slečen má podobný ideál krásy, jaký vás dohnal na psychiatrii. Umíte jim se svou zkušeností poradit, jak se mentální anorexii vyhnout?
Dodnes nevím, jak jsem do toho mohla spadnout. Možná až časem přijdu na to, který okamžik to všechno odstartoval. Co ale vím už teď, je, že člověk nemá nic lámat přes koleno. Je nesmysl se ničit kvůli pár kilům. Když už se vám stane, že z nedostatku jídla omdlíte, musíte to brát jako varování: Aha, tohle není ta správná cesta. Některé dívky stejně nikdy nebudou mít na to, aby z nich byly modelky. Jestli je jejich maminka zaoblenější a ony jsou odmalička taky takové, je hloupost, aby držely drastické diety. Bude lepší, když zůstanou plnoštíhlé, než aby se celý život nešťastně mučily hladem.
* A co muži? Také se vám líbí ti nejštíhlejší?
Vůbec ne. Mně se líbí malí, ramenatí, vypracovaní. Vždycky si vybírám menšího partnera, protože mi přijde hezké, když je holka vysoká a štíhlá, zatímco on je takovej malej. A klidně může být i při těle, to mi nevadí. Hlavně aby nebyl hubený. Na kluka tenkého jako párátko bych se bála sáhnout.
* Mimochodem, už máte nového přítele?
Jsem zamilovaná.
* Udělalo by vám radost, kdyby vás pozval na dobrou večeři?
Ještě nedávno bych na to neměla ani nejmenší pomyšlení. Teď bych sice radši dostala kytku, ale i do restaurace už bych šla ráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 feliska feliska | 9. července 2007 v 17:54 | Reagovat

bože to je strašný............. no jé je...holka se jednou stane miss a pak už se o ňu nikdo nestará....

2 Ninka Ninka | Web | 28. září 2007 v 20:21 | Reagovat

boze...nic prijemne...ale teraz je nastastie novy zakon ze modelky musia vazit urcity pocet kil...no je to tak lepsie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama